Když před rokem odjížděl Jáchym Kliment do Střední Ameriky instalovat svou výstavu skládající se jednak z videa 8 (expresivní záznam krajiny), jednak ze souborů Kartografie (černobílé snímky vznikající zejména ve střední Evropě během několika posledních let) a Mistral (černobílé a barevné záběry nasnímané v jižní Francii), všichni, kteří sledují jeho práci, byli zvědaví, jak se tamní atmosféra a světelné podmínky odrazí v jeho nových fotografiích. Zjednodušeně řečeno, jestli převáží dosavadní model vidění, daný tradicí českého výtvarného umění, zvláště surrealistickou a dadaistickou poetikou a českou imaginativní fotografií, či bude zážitek z cesty a „jiného“ natolik silný, že přinese nový typ prací.
Událo se vlastně obojí. Ubyla hravost a jemná ironie, zůstala schopnost postihnout jedinečnou světelnou atmosféru a specifičnost fotografovaného místa. Přibylo barev, respektive barva (zejména na škále nejrůznějších zelení) získala na intenzitě. Před časem jsem napsala, že se Klimentovy fotografie pohybují v bezčasí – to platí i nadále, s tím, že nyní jde o zvláštní vyhrocený moment, klid před bouří, poslední dlouhý nádech před něčím, co změní běh světa.
Ve fotografiích dovedně ruší iluzi prostoru, některé působí jako záběr plošných obrazů, jinde evokují dimenze, které původní realita neměla. Jeho snímky jsou magické, usadí se vám pod kůží a musíte se k nim vracet. Možná pohltily část aury původního prostoru, možná, jak věřili indiáni, umí fotografie skutečně ukrást kus duše. Zkušenost s tímto pro nás exotickým prostředím se promítla i do snímků, které ve Střední Americe nevznikly.
Fotografie doplňuje video Ebb&Flow natočené na klasickou kameru „osmičku“. Rozpíjející se siluety lidí na pozadí proměňujícího se moře jsou prchavým záznamem o existenci nekonečna.
– Helena Musilová